Podhorní vrch u Mariánských Lázní
Přibližně 4 km SV od Mariánských Lázní v okresu Cheb se vypíná zalesněná hora Podhorní vrch , místním označením také Podhora. Jedná se o zbytky třetihorní bazaltové sopky, kdy nadmořská výška vrcholu Velká Podhora je 847,2 m.n.m. a druhý vrchol Malá Podhora je ve výšce 829 m.n.m., což znamená, že se jedná o nejvyšší vrchol Tepelské vrchoviny.
Obr.1 Situační mapka znázorňující lokalizaci Podhorního vrchu
Z vrcholové skály druhého vrcholu se směrem k severovýchodu otevírají výhledy na Tepelskou vrchovinu a Slavkovský les, k severozápadu na Smrčiny a k jihozápadu na Český les. V současné době v sedle mezi oběma vrcholy, které je tvořeno měkčími pórovitými materiály tufového charakteru, stojí kovová radiokomunikační věž .
Dvojvrch Podhory je tedy erozním zbytkem čedičového vulkánu na proterozoických amfibolitech, který vznikl na zlomovém systému směru SSZ-JJV a vyznačoval se především efuzní (výlevnou) aktivitou. Obě vrcholové kóty představují erozí vypreparovaná torza podpovrchových partií přívodních sopouchů . Velmi působivá je čedičová skalní zeď na jižněji položené Malé Podhoře, představující lávovou výplň puklinové přívodní dráhy mladší vulkanické fáze.
Starší vulkanické centrum se nacházelo na severnější Velké Podhoře, odkud pravděpodobně vytékaly největší objemy lávových proudů. V jednom z nich na severním úbočí kopce fungoval do roku 1968 velký lom na výrobu silničního štěrku. Podle posledních výzkumů se vulkán projevil třemi na sebe navazujícími explozemi. První byla relativně klidná, doprovázená výlevy nefelinických láv, druhá byla dramatičtější, s převládajícími tufovými vyvrženinami a poslední opět spíše efuzivní (jižní vrchol). Na svazích kopce jsou až několik metrů mocné svahové balvanité uloženiny, které svým objemem svědčí o tom, že původní vrchol sopky musel být nejméně o 80 m výše než dnes. Konkrétnější představy o někdejší podobě vulkánu znemožňuje jeho značné erozní rozrušení.
Obr.2 Několik metrů mocná čedičová skalní zeď na Malé Podhoře
Cenným přírodním fenoménem Podhorního vrchu jsou zachovalé suťové lesy s dominujícím javorem klenem, jasanem ztepilým a pozoruhodnými starými exempláři třešně ptačí. Na Malé Podhoře se můžeme setkat se skalničkami , jako například netřesk výběžkatý, kokořík vonný , kokořík přeslenitý. V bučinách se pak můžeme setkat s dymnivkou bobovitou, lipnicí oddálenou a čarovníkem alpským. V lesních porostech s převládajícími kleny a jasany roste hojně lýkovec jedovatý a vraní oko čtyřlisté, v sedle mezi vrcholy roste oměj vlčí a v sutinách vranec jedlový. Severovýchodně od vrcholu se poblíž Podhorní hájovny vyskytují mofety, výrony suchého oxidu uhličitého, které jsou geneticky spojeny s vulkanickou činností. Z tohoto důvodu , kdy se jedná o unikátní relikty třetihorní sopečné aktivity a skalní a lesní rostlinná společenství , byla vrcholová partie Podhorního vrchu v roce 1997 vyhlášena Správou CHKO Slavkovský les , chráněnou přírodní rezervací.
Vzhledem ke své exponované poloze v blízkosti Mariánských Lázní, předpokládaným vztahem k jejich minerálním pramenům , ale i svojí geologickou a mineralogickou výjimečností se Podhorní vrch stal předmětem zájmu nejen univerzálních osobností své doby, jako byl J.W.Goethe, ale zejména geologů a mineralogů (Struve 1826, Klipstein 1851, Gosche 1855, Rosiwai 1896, Martin 1900, Schildbachová 1910). Petrografickou charakteristiku bazaltu z Podhory včetně minerálů hrubozrnných vyloučenin v něm uvádějí Stelzner (1885), Pohl (1908), Berweth 1910) cit. Himmelbauer (1912). Geochemické údaje o lokalitě publikoval Shrbený (1979). Stáří vulkanitů Podhory stanovili Kaiser a Pilot (1986) na 15,3 a Wilson et. Al. (1994) na 12,4 mil. Let. Vulkanologickou studii pak předložil Cajz (1992).
Obr.3 Vrcholová partie Podhorního vrchu má až pralesní charakter
Cajz (1992) na Podhorním vrchu odlišil starší část vulkánu tvořenou kompaktní efuzí, brekciovitou lávou, aglutinátem a mladší intruzivní část, vyznačující přívodní dráhu. Hrubozrnné vyloučeniny jsou nehojně známy jak z intruzivní facie , tak zejména z kompaktní efuze zastižené velkým lomem. Pro hrubozrnné vyloučeniny jsou charakteristické pozvolné přechody přes středně a jemně zrnité porézní typy do okolní horniny.
Obr.4 Opuštěný kamenolom na severozápadním svahu Podhorního vrchu
Výskyty hrubozrnných šlírovitých, hnízdovitých až žilných „doleritických“ vyloučenin, či krystalizace týchž minerálů na puklinách a v mandlovcových dutinách mladých vulkanitů Českého masivu jsou výjimečné. Nejznámější výskyty těchto vyloučenin ve vulkanitech terciérní evropské vulkanické provincie jsou známy z Maiches a Wetzbergu ve Vogelsbergu, Hesensko, SRN (Ehrenberg 1986). Vulkanické produkty vulkánu Podhorní vrch mají složení olivinického nefelinitu. Hrubozrnné dutinaté „doleritické“ vyloučeniny na Podhorním vrchu s krystaly dosahujícími až 20 mm jsou tvořené základní minerální asociací : klinopyroxen + nefelin + melilit/leucit, sanidin + sodalit, olivín, magnetit, apatit a svým složením odpovídají ijolitu až turjaitu.
Minerály ijolitových vyloučenin na Podhorním vrchu
Pyroxeny
Nevýrazně sektorově a koncentricky zonální pyroxeny olivinického nefelinitu mají složení diopsidu a Ti fassaitu. Klinopyroxeny vyloučenin tvoří idiomorfní podle (100) destičkovité, na hranách prosvítající krystaly, dosahující velikosti až 20 mm. Patří společně s nefelinem ke starším fázím vyloučenin. Jejich složení je blízké pyroxenům z vyloučenin z Meiches (Ehrenberg 1986). Tenké lemy krystalů mají složení sodný diopsid – egirinaugit – egerin.
Obr.5 Tmavé destičkovité krystaly klinopyroxenu s prorůstajícími šedými krystaly nefelínu a oranžovým melilitem FOV 10mm
Melilit
Melilit se nachází a byl nalezen výhradně v hrubozrnných vyloučeninách. Tvoří idiomorfní krystaly do 10 mm , rezavě hnědé až oranžové barvy, silně přeměněné. Pro melilit je charakteristické zvýšené zastoupení soda-melilitové komponenty , které svědčí pro nižší teploty krystalizace (Yoder 1973). Melilit se na Podhorním vrchu nachází ve společenství nefelínu a klinopyroxenu se kterými se navzájem prorůstá. Podhorní vrch je jedinou lokalitou tercierní Evropské vulkanické provincie, ve které se ve vulkanických vyloučeninách melilit vyskytl. Podhora je zároveň jedinou lokalitou v České republice, kde se tento minerál vyskytl v makroskopické podobě.
Obr.6 Rezavé, silně přeměněné krystaly melilitu zarůstající do nefelínu s tmavými destičkovitými krystaly klinopyroxenu a narostlým krystalem Ti-magnetitu FOV 8 mm
Nefelín
Nefelín je hlavním minerálem základní hmoty matečné horniny vyloučenin. V dutinách tvoří nažloutlé, šedé, idiomorfně omezené krystaly , dosahující velikosti až 20 mm a je hlavní fází hrubozrnných vyloučenin. Okraje krystalů jsou nabohaceny Si a Fe a občas se v nich vyskytují i odmíšeniny hematitu. Chemickým složením jsou blízké zejména nefelinům z Meiches (Ehrenberg, 1986). Krystaly nefelínu na Podhoře bývají částečně přeměněné , potažené bělavou vrstvou. Nepřeměněné krystaly nefelínu jsou čiré a na Podhorním vrchu se vyskytují jen velmi vzácně, kdy dosahují pouze milimetrových velikostí.
Obr.7 Srostlice částečně přeměněných krystalů nefelínu v dutině s tmavými klinopyroxeny FOV 10mm
Sodalit
Sodalit zatlačující nefelin byl zjištěn v matečné hornině vyloučenin. V dutinách hrubozrnných vyloučenin se nehojně vyskytují sodalitové krystaly dosahující velikosti až 5 mm. Sodalit rovněž tvoří povlaky světlé barvy na pyroxenech. Chemickým složením odpovídá značně čistému sodalitovému členu.
Obr.8 Dokonalý 5 mm velký krystal sodalitu v asociaci s tmavými destičkovitými krystaly klinopyroxenu
Magnetit
Chromové titanové magnetity jsou hojně zastoupeny v olivinickém nefelinitu matečné horniny vyloučenin společně s nehojně zastoupeným chromovým spinelem. Až 5 mm velké idiomorfní krystaly ve vyloučeninách odpovídají titanovým magnetitům.
Obr.9 Idiomorfní 5 mm velká srostlice krystalů Ti-magnetitu v asociaci s klinopyroxenem a nefelinem
Apatit
Apatit se vyskytuje v základní hmotě olivinického nefelinitu. V hrubozrnných vyloučeninách tvoří tence sloupcovité šedé, průsvitné krystaly až 10 mm délky krystalizující do dutin. Chemickým složením je blízký fluor-hydroxyl-apatitu. Krystaly apatitu se na Podhorním vrchu vyskytují v asociaci s nefelinem, klinopyroxenem a magnetitem.
Obr.10 Čiré jehlicovité 8 mm dlouhé krystaly fluor-hydroxyl-apatitu s prorůstajícím nefelinem
S dalších minerálů se v hrubozrnných vyloučeninách velmi zřídka objevuje leucit, který zde tvoří drobné idiomorfní krystaly o velikosti 4-5mm, které se společně se sanidinem vyskytují pouze v nepřítomnosti melilitu a jsou převážně silně alterované. Sanidin tvoří idiomorfní krystaly 2-5 mm na starších fázích v dutinách vyloučenin. Ve vyloučeninách se rovněž vyskytuje tmavě hnědý olivín tvořící krystaly do 1mm.
Nehojnými minerály Podhorního vrchu jsou zeolity, ze kterých se v minulosti vyskytly mezolit, philipsit, chabasit, natrolit a gismondin. Provedenou revizí lokality se zeolitovou mineralizaci nepodařilo objevit. Ostatní výše uvedené minerální fáze hrubozrnných facií lze vzácně objevit v materiálu v okolí zašlého lomu.
Literatura: Cajz V. (1992): Vulkanologie Podhorního vrchu- západní Čechy. Čas. Mineral.Geol., 37,1,63-64. Praha
Ulrych J.-Pivec E.-Bouše P. (1995): Minerální parageneze ijolitových vyloučenin v olivinickém nefelinitu Podhorního vrchu u Mariánských Lázní. Bull. Min.-petr. Odd. NM v Praze, Vol.3, 51-56. Praha
Pauliš P. (2000): Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech, 38, Kutná Hora
Wikipedia : internetová encyklopedie – Podhorní vrch
Obr.11 Bohatá drúza bělavých částečně přeměněných krystalů nefelínu FOV 40mm
